Články » BALTSKÉ POBŘEŽÍ A MÉ PRVNÍ ČERNOBÍLÉ FOTOGRAFIE…

BALTSKÉ POBŘEŽÍ A MÉ PRVNÍ ČERNOBÍLÉ FOTOGRAFIE…

Na Balt jsem poprvé vyrážel společně s Tomášem MorkesemMartinem Rakem v listopadu 2011. Tuto krátkou fotoakci tehdy vymyslel Tomáš, který už v té době měl velice rád černobílé minimalistické fotografie v pověstném čtvercovém formátu. Já a Martin jsme tam vyráželi ještě jako čistokrevní krajináři, kteří měli v hlavě jen fotografie atraktivních míst s vysněnými východy a západy slunce. Prostě krajinářské snímky plné barev!

Ještě dnes si vzpomínám na první den, co jsme se potulovali po pobřeží ostrova Rujána (Rügen). Šedavé pochmurné počasí, nekonečná kamenitá divoká pláž, která byla plná starých popadaných kmenů. No prostě nic pro krajináře! Sice jsme s Martinem sem tam něco cvakli, ale to bylo spíše ze zoufalství. Tomáš na tom byl však jinak, ten fotil jak o život a pokaždé když jsme se někde míjeli, tak jen prohodil „to je paráda co…“ a zase zmizel. Pokaždé, když toto z úst Tomáše zaznělo jsem si říkal, to si dělá legraci, co tady chce fotit, vždyť ani není žádné pořádné světlo! Martin to cítil podobně a tak jsme si chvilkami už z toho začali dělat legraci a oba jsme doufali, že určitě najdeme nějaká jiná místa, kde to bude lepší. Když jsme se přesunuli do přístavního města Sassnitz, tak náš zmar bohužel pokračoval. Rozdíl byl jen v tom, že Tomáš místo nevzhledných divokých pláží, fotil stejně zapáleně nezajímavé městské pobřeží. Tomášovo nadšení nebralo konce, ale pro mě a Martina to bylo jedno ohromné zklamání a dokonce z našich úst tehdy zaznělo „Balt už nikdy více“. Jak jsme se ale tehdy pletli !!!

Pár dnů po návratu přinesl Tomáš na tehdejší fotoklub soubor vytištěných čtvercových černobílých fotografií z Rujány a já nestačil žasnout. Fotografie mě úplně uchvátily. Poznával jsem na nich místa, na kterých jsem zklamaně s Martinem postával. V ten okamžik jsem teprve začal Tomášovo nadšení rozumět. Je to prostě jiný svět fotografie!!! Člověk se u tohoto typu snímků musí více oprostit od reality, dát více prostoru emocím a více si všímat relativně obyčejných tvarů.

Podruhé jsme na Balt vyrazili ve stejném složení až v březnu 2014. Tentokrát do oblasti Usedom, což je pobřeží nedaleko polských hranic. V té době jsem už na tom byl, co se týče pohledu na černobílou fotografii o trochu lépe. Měl jsem tehdy za sebou krátké focení v Benátkách a Livornu (Itálie), ale i tak tam stále trochu obav a otazníků bylo. První podvečer jsme fotili na písečné pláži poblíž majáku ve tvaru větrného mlýnu. Najednou jsem si začal všímat toho, co jsem na Rujáně „neviděl“. Byly to třeba struktury v písku, bylo to zjednodušení snímané scény pomocí dlouhého expozičního času nebo i větší snaha do snímku zahrnout co možná nejméně objektů. Ještě ten stejný večer, když jsem si prohlížel na displeji fotoaparátu první snímky mé obavy už na dobro zmizely. Naopak, cítil jsem úplně stejné nadšení, jako jsem viděl u Tomáše na Rujáně. Už jsem najednou nevnímal negativně, že samotná pláž je jako celek nezajímavá, že obloha je zatažená, mořský horizont se ztrácí v oparu a že ze západu slunce nebylo vůbec nic. Toto nadšení mi vydrželo i následující dny a čím déle jsem se po pobřeží toulal, tím více možností jsem viděl. Jednou to byla řada dřevěných kůlů sloužící jako vlnolam, o kousek dál dřevěné městské molo, vedle na pláži opuštěná strážní bouda a nebo třeba starý dřevěný kmen vyplavený divokým příbojem.

Vše bylo oproti prvnímu Baltu najednou jiné a místo zmaru jsem měl spíš obavu, abych to vše stihl zachytit. On totiž čas u tohoto žánru fotografie plyne jinak, místo cvaku, který trvá zlomek vteřiny a jde se dál tu máme expozice trvající i několik minut. Člověk jako by se vrátil v čase do dob negativů. Více si člověk před samotným stisknutím spouště hledí kompozice a všech ostatních maličkostí. Proč? No přeci z pohodlnosti, nebudu u toho stativu čekat několik minut jen proto, abych nakonec zjistil, že mám např. křivý horizont a je potřeba vše zopakovat. Nadšení z druhé cesty na Balt bylo tak velké, že jsme se tam vrátili ještě v listopadu téhož roku.

Na začátku listopadu 2015 jsem s Tomášem uskutečnil zatím poslední fotografickou cestu na Balt. Pro tentokrát jsme se vrátili zpět na Rujánu. Zde jsem si už definitivně uvědomil, jaká „proměna“ se ve mně v případě černobílé fotografie odehrála.
Najednou i ta neprávem zatracovaná Rujána nabízela nádherné motivy a slova, z roku 2011 „Balt už nikdy více“, jsem musel vzít zpět.

Balt změnil můj pohled na fotografii, stále mám rád tu klasickou barevnou krajinářskou fotku, ale už také dokážu ocenit a vnímat kouzlo černobílého pohledu na relativně všední věci.
Černobílá minimalistická fotografie mně zaujala natolik, že jsem se rozhodl na toto téma společně s kolegy připravit i fotokurzy, během kterých se pokusíme všechny zúčastněné naučit vnímat okolní krajinu i tak trochu jinak, než jí vnímají běžní lidé.
Více o plánovaných fotografických akcích naleznete v nabídce "fotografické workshopy".


O tom, co vše je pro černobílou minimalistickou fotografii potřeba a jak samotné snímky vznikají, zase někdy příště

Daniel Řeřicha (2.prosince 2015)

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace