PROČ JSEM SE VRÁTIL
K FOCENÍ S PŘECHODOVÝMI FILTRY

Díky rychlému vývoji digitální fotografie přibývalo i editačních možností. Programy určené pro úpravy fotografií nabízely nové a nové možnosti včetně nástrojů pro lokální editaci nebo přímo i pro skládání snímků pořízených expozičním bracketingem. Postupně proto čím dál více fotografů krajiny začalo využívat expoziční řady a své snímky skládat v editoru. To mě zaujalo a rozhodl jsem se tento modernější způsob focení krajiny také zkusit. Přechodové filtry jsem proto odložil a začal své fotky také skládat (expozičně).

Zjistil jsem, že odložením přechodových filtrů se mi focení výrazně zjednodušilo a nafotit podklady pro následnou práci v editoru bylo rázem mnohem snazší, což je pozitivní zpráva zejména pro krajináře s minimální znalostí základů exponometrie. Vůbec se tedy nedivím, že u začínajících fotografů je expoziční bracketing tak populární.

Nejdříve jsem v tomto usnadnění viděl pozitivum, ale jak plynuly roky, kdy jsem přechodové filtry nepoužíval, tak jsem si začal uvědomovat, že mi focení nepřináší tolik radosti jako dříve.

Začal jsem přemýšlet proč? Co se děje? Hlavou se mi honily myšlenky, že mě možná už focení přestává bavit, že už té krajinářské fotografie bylo dost a že bych možná měl změnit fotografický žánr,…  Nic z toho se však nestalo a mé rozladění mělo mnohem snazší vysvětlení!

Zjistil jsem, že focení bez přechodových filtrů jsem čím dál více vnímal pouze jako „tupé sbírání dat“, bez nutnosti další fotografické invence, s potřebou následně trávit mnohem více času vysedáváním u počítače při složitější editaci než je ve skutečnosti potřeba. To byly důvody, proč jsem se vrátil k focení s přechodovými filtry.

Návratem k přechodovým filtrům mám z focení opět radost jako dříve (připadám si znovu jako fotograf) a není pro mě větší odměny, když už ve foťáku vidím skoro hotovou fotku, při jejíž následné editaci nepotřebuji sedět u počítače déle jak 15 minut. Prostě raději fotím než sedím u počítače!